Komplexní řešení závrativých stavů funkčními metodami
MUDr. Mojmír Lejska, AUDIO-Fon centr s.r.o., Brno, 1998
I. Základy funkčního pohledu na symptom vertiga
Úvod
Závratě (vertigo) jsou velmi častým pocitem, který zná ve větší či menší míře každý člověk. Závrať není onemocnění, závrať je příznak - symptom. Je pozoruhodné, že příznak závrati je mezi všemi symptomy nemocí po bolesti hlavy druhým nejčastějším obecným příznakem. (Rodder 1990). Nejméně každý desátý pacient u obvodního lékaře si stěžuje na vertigo (Hamann 1987). Rozsáhlá studie v Německu, která vychází ze subjektivních stížností 30,000 lidí a zahrnovala všechny věkové skupiny, potvrdila, že na poruchy rovnováhy si stěžuje 20% mužů a až 40% dospělých žen (Rodder 1990). Závratě se mohou vyskytovat ve všech věkových skupinách, i když se vzrůstajícím věkem se jejich výskyt zvyšuje (Rodder 1990). Pocity, které pacient udává jsou velmi nejednotné a mají širokou paletu vnímání.
Závratě jako symptom lze jen složitě popsat, a to pro jejich velmi velkou rozmanitost. Hamann (1987) definuje: "Závratě jsou nepříjemný pocit nejistoty. V užším slova smyslu je závrať pociťována jako porucha prostorové orientace, která vzniká vždy, když očekávaný obraz vnějšího světa je centrálně nedostatečně hlášen smyslovými orgány." Příčinou závratí může být více jak 300 chorobných stavů (Rodder 1990).
Nejtěžším důsledkem závratí je omezení životní aktivity postiženého. Z aktivního člověka se stává vylekaný pacient. Tak jako není jednotný pocit a prožitek pacienta, tak je také velmi složitá diagnostika závrativých stavů a tím i zavedení účinné léčby.
Rovnovážný systém člověka
Udržování rovnováhy v normálním zemském gravitačním poli je založeno na součinnosti tří subsystémů, které se navzájem doplňují a poskytují tak dostatek informací, které jsou zpracovávány v centrálním nervovém systému. Tři subsystémy, které se uplatňují v systému řízení přímého postoje lidského těla a udržování rovnováhy jsou:
subsystém vestibulární dvě rovnovážná ústrojí ve obou vnitřních uších subsystém vizuální zrakového vnímání, periferní vizuální fixace subsystém somatosenzorický taktilní a proprioceptivní receptory pohybového aparátu Tabulka č. 1 - Tři subsystémy pro řízení rovnováhy (Hamman 1987; Magnusson, Johansson 1988; Norre 1993; Norre 1994; Lipp, Lontridge 1994; Vittle, Freyss 1994; Probst 1995)
Vestibulární subsystém je součástí obou vnitřních uší. Každý pohyb hlavy a těla vede ke vzniku specifického podráždění. Signál, který hodnotí tuto situaci je pak vestibulárním nervem veden do rovnovážné centrální oblasti v kmeni mozkovém.
Periferní vizuální fixace je složitá vlastnost vizuálního systému, který na základě optického obrazu okolí, informuje centrální rovnovážnou oblast o postavení lidského těla vzhledem k vnějšímu světu. Například je známá skutečnost, že při rozjezdu vedlejšího vlaku, má cestující pocit, že sám ujíždí na opačnou stranu, nebo naklánění diváků širokoúhlého kina, když na plátně krouží letadlo.
V každém místě pohybového aparátu člověka (svaly, šlachy, klouby, atd.) jsou speciální proprioceptivní receptory, které trvale hlásí stav napětí a postavení v těchto oblastech (Smidt 1977). Přímou součástí této propriocepce je i informace hmatová - taktilní. Do centrální rovnovážné oblasti v kmeni mozkovém jsou trvale vysílány signály o pocitu tlaku (na chodidla, hýždě, ...), současně i stav napětí svalů, koordinace svalových funkcí, postavení kloubů atd.
Všechny informace ze všech tří periferních subsystémů se zpracovávají v oblasti kmene mozkového v centrální vestibulární oblasti, která obsahuje 4 vestibulární rovnovážná jádra. Pro udržení normální rovnováhy je nutné, aby periferní informace ze všech těchto subsystémů byla fázově a časově synchronní. Jakákoliv desynchronizace vyvolá vertigo - poruchu centrální integrace (Probst 1995, Gans 1996). V takovém případě jsou všechny tři subsystémy organicky zcela zdrávy, ale chybí jejich funkčně časová shoda (jako "rozhašený" motor).
Komplexní péče
I při funkčním způsobu posuzování symptomu vertiga přistupujeme k nemocnému podle známých obecných pravidel. Beyts (1991) i Gans (1996) tvrdí, že nejprve je třeba stanovit diagnózu, a pak je teprve možno začít provádět léčení nebo vestibulární rehabilitaci.
Prvním krokem je tedy vždy podrobná anamnéza, po které teprve následují vlastní klinická vyšetření (Rodder 1990; Beyts 1991; Schip 1991). Klinická vyšetření obsahují vyšetření u odborných lékařů - interní, neurologické, oční, ortopedické, ORL, rentgenologické. Vše je završeno komplexním vyšetřením vestibulárním otoneurologickým. Je třeba zdůraznit, že všechna odborná vyšetření mají za úkol jediné: Potvrdit či vyloučit organickou příčinu závratí a to s vědomím, že jen asi 20 % všech závrativých stavů má jednoznačnou organickou příčinu (Schip 1991).
organická interní, neurologická, ORL nebo jiná 20% funkční dysfunkce tří systémů 40% neznámá 40% Tabulka č. 2 - Příčiny závratí Při nalezení organické příčiny se postupuje dále stanoveným postupem. V případě dalších téměř 80% pacientů se závrativými stavy, kdy není známá organická příčina, je následně třeba určit tzv. diagnosticko-léčebné kategorie. Kategorie se stanoví na základě podrobného otoneurologického vyšetření (posturografie, BERA, ENG apod.). Hlavním znakem kategorie není jednotná příčina, ale jednotné klinické a elektrofyziologické projevy.
Vestibulopatie 1 vysoká frekvence nekompenzovaných pocitů nejistoty 2 jednostranná vestibulární porucha Dysequilibrium 3 oboustranná vestibulární porucha (periferní nebo centrální) 4 centrální typ závratí Benigní polohové paroxysmální vertigo (BPPV) 5 kupulolithiasa, kanalolithiasa Tabulka č. 3 - Kategorie vestibulárních závrativých stavů dle Ganse Vestibulopatie
První dvě kategorie je možno přiřadit k takzvané vestibulopatii. Vestibulopatie může být popsána jako změna nebo snížení ve funkci jednoho nebo obou periferních vestibulárních orgánů. Přímá patofyziologie je méně důležitá než vyprovokované symptomy. Je lhostejno, zda-li se jedná o labyrintitidu, vestibulární neuronitidu, Menierovu chorobu či poúrazové stavy.
1. Vysoká frekvence nekompenzovaných pocitů nejistoty
Tato skupina pacientů může jen vykazovat přetrvávající pocit, že "věci nejsou v pořádku" když otočí hlavou nebo při chůzi při pohledu na rychle se pohybující objekt nebo na míhající se lidi, případně opakující se předměty (např. kachlíky, žaluzie apod.). To vše odpovídá asymetrickému signálu z vestibulo-okulárního reflexu, jehož funkce je však zachována při upřeném fixovaném pohledu i při pohybu hlavou. Asymetrický periferní vestibulární signál zapříčiňuje poruchu v chůzi nebo při otáčení hlavou.
Tento stav se často velmi těžko diagnostikuje elektrofyziologicky, protože tito pacienti mají testy normální, včetně kalorisace s ENG. Na druhé straně jejich anamnestické údaje jsou při normální ENG typické. Významné jsou dynamické posturografické testy.
2. Jednostranná periferní vestibulopatie s nejistotou
Tito pacienti mohou mít často silné pocity nejistoty spojené s pohybem hlavy, podobné jako u BPPV. Mohou si stěžovat, že nesnáší pohybování (motion intolerance) nebo nesnáší jisté vizuální stimuly. Např. obvykle je neschopnost podívat se dolů, když se jede po pohyblivých schodech, ale jsou bez potíží při cestě vzhůru. Mají potíže a stěžují si na ztrátu "jistoty dotýkat se nohama země". Brzy se naučí kompenzačně se dotýkat stěn, nábytku za chůze, aby obohatili somatosenzoricko-kinetický přísun informací a obohatili tak poškození nebo dysfunkční vestibulární příspěvek pro rovnováhu. Jiní si mohou stěžovat, že chodí jako opilí a jen s obtížemi udržují rovnováhu při chůzi.
Diagnostika odpovídá klasickému ENG nálezu u jednostranného periferního postižení. Jednoznačný je i posturografický záznam.
Dysequilibrium
Druhá skupina je anglickými autory nazývána dysequilibrií a obsahuje dvě kategorie.
3. Oboustranná porucha vestibulární funkce
Pacienti, kteří byli léčeni ototoxickými antibiotiky (gentamycin, streptomycin) po návratu z hospitalizace pozorují, že špatně udrží rovnováhu, hlavně při zavřených očích. Tento nález může být také ve stáří, pravděpodobně pro změny v zásobovacím vaskulárním systému, které postihují periferní aparát a na sluchu to odpovídá presbyakusii.
V diagnostice zjišťujeme oboustrannou poruchu kalorické funkce, žádný spontánní nystagmus (jinak není porucha oboustranně symetrická) a určitou vizuální a povrchovou závislost v posturografii (zvýšenou nesměrovou balanci).
4. Centrální typ závratí
Mozečkový infarkt, porucha prokrvení kmene, věkem podmíněná mozková atrofie, degenerativní choroby aj. mohou přispívat k nejistotě a pohybově koordinačním potížím. Choroby staršího věku (jako diabetes mellitus, onemocnění vaskulární) zapříčiňují dále periferní neuropatie dolních končetin, a tak ještě zhoršují celkovou rovnováhu. Tento stav - centrální porucha spojená s periferní neuropatií, to vše podmíněné věkem - se nazývá presbyastasie.
Diagnosticky jsou ENG abnormality centrální. Nystagmus se nikdy nemění nebo neobohacuje s dynamickými pohyby hlavy. Kalorická odpověď však může být normální a symetrická. Funkční abnormality lze nejlépe demonstrovat na posturografii, kde nalézáme vysokou spontánní balanci a to i za dobrých podmínek.
BPPV
Třetí skupina (a 5. kategorie) je specifická - benigní paroxysmální polohové vertigo.
Specifická diagnóza způsobená působením otolithickými krystaly utrikulu a to mechanickou odchylkou v kupule zadního (posterior) kanálku. Tuto diagnózu stanovujeme na základě pozorování pacientových očí při speciálních Hallpingových manévrech. Nystagmus (rotační) je vidět, když je pacientova hlava zakloněna a otočena dolů a dozadu na postiženou stranu. Vzniká subjektivní vertigo po 2-3 sekundách a trvá asi 10-20 sekund. Nystagmus koreluje přesně se subjektivními pocity pacienta. Jiné abnormality u této choroby nebývají pozorovány.
Pacienti jsou obvykle bez symptomů, pokud nejsou vystaveni "provokující" pozici. Otáčení se na polštáři při vstupu do postele nebo zaklonění hlavy dozadu, abychom se na něco podívali či na něco dosáhli, může stačit k vyvolání ataky. Ačkoli se jedná o benigní stav, lze konstatovat, že se jedná o stav absolutně vystrašující (hrůzný) a že na krátký čas je vertigo tak intenzivní, že postižený ztrácí zcela kontrolu nad rovnováhou. Následky pádů pak bývají často nebezpečnější než samotný problém vertiga.
Léčba funkčních závrativých stavů
Léčba závratí se celá desetiletí opírala o podávání léků různých skupin. V některých indikovaných případech je možno (nebo nutno) uvažovat o léčbě chirurgické. Oba tyto klasické způsoby léčby je třeba jednoznačně preferovat u těch závrativých stavů, kde je potvrzena organická příčina, tedy asi ve 20% případů.
U téměř 80% závrativých stavů však jednoznačná organická příčina není nalezena. Léčba těchto stavů musí být proto rozdílná a je uvedena dále (Beyts 1991).
1 vestibulární rehabilitace 2 motivační psychoterapie 3 medikační podpůrná léčba Tabulka č.4. - Léčebné schéma u závrativých stavů funkčního neorganického původu Závěry
- závratě jsou druhý nejčastější obecný symptom vůbec
- nejtěžším důsledkem závratí je změna kvality života postiženého
- rovnovážný systém stojí na koordinační funkčnosti tři subsystémů: vestibulárního, vizuálního a somatosenzorického
- jen 20% závrativých stavů má zjistitelnou organickou příčinu
- 80% jsou funkční závrativé stavy
- k funkčnímu řešení je třeba určit tzv. diagnosticko-léčebné kategorie
II. Posturografické metody vyšetření závrativých stavů
Úvod
Posturografie je vyšetřovací metoda, která získala významné místo v otoneurologickém vyšetřovacím schématu. Posturografické metody se snaží o posouzení přímého stoje (angl. Posture) a chůze (Gait) u zdravých i nemocných pacientů v prostředí gravitačních sil.
Posturografie je vyšetřovací metoda, která informuje o vestibulospinálních a vestibulookulárních aspektech balanční funkce a dysfunkce a dovoluje tak objektivní pohled na vlastní charakter závrativého stavu ve vztahu k subjektivním stížnostem pacienta (Norre 1955). Dle posturografie jsme dále schopni kvantitativního hodnocení velikosti spontánní balance. Nejedná se tedy jen o vytržený pohled na problematiku vertiga z hlediska např. vestibulárního - tedy ORL, vertebrogenního - tedy neurologického a podobně, ale existuje snaha posuzovat schopnost udržení rovnováhy jako složitou komplexní vlastnost člověka.
Poloha lidského těla není trvale stálá. Malé změny polohy jsou trvalé a jsou korigovány subsystémy vizuální, vestibulární a somatosenzorické kontroly, které jsou koordinovány v centrálním nervovém systému (CNS). V různé úrovni CNS (od spinální po kortikální) jsou aferentní informace zpracovávány a na základě tohoto zpracování jsou eferentními motorickými dráhami prováděny muskulární korekční změny, které vedou k udržování vzpřímeného postoje člověka v klidu i při pohybu (Magnusson 1955). Tento systém musí být proto dynamický, schopný okamžité korekce v klidu i v pohybu a jeho kontrolním mechanismem je aktivní zpětná vazba. U zdravého člověka je těchto informací trvalý nadbytek a nenastává porucha rovnováhy, když jeden subsystém vypadne, např. zavřené oči (Brandt l988).
Celá řada autorů (Norré 1994; Brandt 1955; Gans 1996) a i naše zkušenosti tento stav potvrzují zdůrazňuje, že se nejedná o metodu kvalitativní, ale o metodu kvantitativní. Není cílem zjistit příčinu závratí, což je vlastně možné jen u 20% případů, ale kvalitativní posouzení závrativosti, což se dotýká celých 100% pacientů s poruchou rovnováhy. Lze přesně stanovit jednak vnější projev vnitřního pocitu nerovnováhy a také provést objektivizaci stavu. Významná a nenahraditelná je tato metoda v průběhu léčebné kůry, především vestibulární rehabilitace. Je třeba pravidelně provádět měření spontánní balance i měření hlavního vektoru i směrové převahy. (Norre 1988)
V posledním desetiletí nacházíme v literatuře stovky prací, které se zabývají posturografií. Z autorů, kteří se jí u nás věnují a publikovali lze jmenovat Řehák a Velé (1990), Šaling a kol. (1991), Dolejš (1993), Vyšata a Vršecká (1993), Hahn a kol. (1995).
Zásady posturografického měření
Posturografie může být statická nebo dynamická. Statické metody jsou využívány především k posouzení stoje, dynamické pak většinou k posouzení chůze. Statické i dynamické metody mohou využívat celé řady různých typů vedlejších zátěží, což následně umožňuje co nejpřesnější diferenciaci ve vztahu tří základních subsystémů.
Klasická statická posturografie se provádí jako klidný stoj na posturografické plošině nejprve s očima otevřenýma a následně s očima zavřenýma. Jako vedlejší zátěže lze použít např. podložení pevné podložky měkkou hmotou (molitanem) k omezení vlivu somatosenzorického, sledování vlastní balance buď v zrcadle nebo na obrazovce pro posouzení vestibulární složky, rotace hlavou apod. Posuzujeme následující kategorie veličin balance (Diener 1988):
1 frekvenční spektrum spontánní balance dráha a částečně i plocha 2 velikost a směr spontánní balance vektorové směry 3 periferní vizuální podíl (Rombergův poměr) otevřené a zavřené oči Tabulka č. 5 - Hodnocení posturografického zápisu Veličina dráha je vyjádřením celkové dráhy, po které se pohybuje těžiště těla v měřeném čase. Plocha je vyjádřením celkové plochy, kterou opíše těžiště těla opět za celou dobu měření. To, zda-li dochází k výchylce těžiště dopředu nebo vzad z okamžité polohy, což je vyjádřeno vektorem, je zapsáno jako rozměr předo-zadní (PZ). Podobná veličina rozptylu do stran se vyjadřuje jako vektorový rozměr pravo-levý (PL). Celkovou tendenci směrové výchylky těžiště lze následně vyjádřit poměrem obou kolmých směrů PZ / PL. Podíl periferní fixace je standardně vyjadřován tak zvaným Rombergovým poměrem velikosti dráhy a plochy při očích otevřených ku dráze a ploše u očí zavřených.
Výsledky měření
Na AUDIO-Fon centru Brno bylo za poslední 4 roky provedeno více jak 1200 posturografických měření u pacientů bez poruchy rovnováhy i u pacientů se všemi typy poruchy rovnováhy. Měření je prováděno na posturografické plošině ST-02 firmy Comes, řízené programovým vybavením AVDoc firmy Adicom. Plošina snímá změnu polohy těžiště l6 piezokrystaly a počítač je schopen údaje převádět na měřené hodnoty. Dráha je průměrná rychlost pohybu těžiště v centimetrech za sekundu. Plocha je podílem celkové sumy plošných výchylek těžiště od ideálního středu a vyšetřovaného času (Dolejš 1993). Dále provádí vyjádření vektorové a jeho matematické zpracování.
Výsledky normální velikosti zásadních posuzovaných veličin jsou uvedeny v tabulce. V ní jsou hodnoty, které lze při vyšetření odečíst. Pro otevřené oči dráha a plocha pohybu těžiště, vektorové poměry PZ a PL a jejich vzájemný poměr. Tytéž hodnoty při zavřených očích a konečně i Rombergův poměr pro dráhu a pro plochu.
Hodnota Průměr Rozsah Dráha - oči otevřené 1,30 cm/s 0,82 - 1,44 Plocha - oči otevřené 0,33 cm2/s 0,12 - 0,55 Vektor PZ 1,00 0,90 - 1,11 Vektor PL 1,00 0,87- 1,14 Rombergův poměr dráhy 0,69 0,53 - 0,85 Rombergův poměr plochy 0,74 0,34 - 1,15 Tabulka č. 6 - Průměrné hodnoty na AUDIO-Fon centru Brno Interpretace výsledků
Na základě zkušeností s vyšetřením je možno udělat celou řadu platných vývodů. Především je třeba opětovně připomenout, že se jedná o kvantitativní posouzení objektivní závrativosti u pacienta. Cílem tedy není zjistit organickou příčinu stavu nerovnováhy, ale určit jak velká nerovnováha je, jakou má směrovou převahu a jakým způsobem ji ovlivňuje stav zavření očí. Tyto údaje jsou zásadní a nenahraditelné pro kategorizaci vertiga a jeho následnou léčbu.
1 velikost spontánní balance v obou pozicích 00 x OZ 2 Rombergův poměr 3 směrová převaha 4 směr hlavního vektoru Tabulka č. 7: Základní hodnocení posturografického zápisu Spontánní balanci lze odečíst z absolutních hodnot rozptylu, tedy dráhy a plochy, a to při očích otevřených i při očích zavřených. Nalezení zvýšení balance je u pacientů s poruchou rovnováhy samozřejmé. Na druhé straně ani nález normální velikosti balance nemůže vyloučit periferní poruchu, protože tato je vždy kryta centrálními kompenzačními mechanismy (Norré). Nález malé spontánní balance je známkou periferní, nález vysoké spontánní balance pak centrální znak.
Rombergův poměr v normálním rozsahu hodnot má vrchol nad 0,5 v obou kategoriích (dráha, plocha). Pokles poměru pod 0,5 je výrazem periferního typu nejistoty. Pokles pod 0,3 pak významný signál o proprioceptivní poruše (dysequilibrium). Centrální postižení pak zvyšuje Rombergův poměr nad průměrné hodnoty až nad 0,9. Významným faktorem je také vzájemné porovnání obou typů poměrů, přičemž pro periferní typ poruchy je závazné, že Rombergův poměr dráhy je větší než Rombergův poměr plochy.
Normální jedinec má mírnou předo-zadní převahu rozptylu nad převahou pravo-levou, přičemž tento nepoměr nepřesahuje 1O%. Výsledkem je pak symetrická růžice vektorů, kde nejdelším vektorem je právě vektor PZ. Směrová pravo-levá převaha musí být opakovatelná po několika po sobě provedených měřeních a není rozhodující, zda-li matematický rozměr překračuje nebo nepřekračuje hodnotu 1,00 (absolutní symetrie). Například poměry 0,98 ku 1,11 nebo 0,78 ku 0,96 nebo dokonce 1,01 ku l,l2 vždy vyjadřují pravostrannou převahu.
Hlavní vektor, tedy převládající směr rozptylu musí být jednoznačně a opakovatelně zaznamenám. Lze konstatovat, že hlavní vektor PZ odpovídá neotogenní příčině závrati, hlavní vektor PL spíše asymetrickému vztahu periferních vestibulárních aparátů v obou skalních kostech.
Posturografické výsledky a kategorizace závrativých stavů
Výsledky statického posturografického vyšetření u vestibulopatií kategorie 1 (vysoká frekvence nekompenzovaných pocitů nejistoty) vykazují v mnohých případech zcela normální hodnoty, což je pochopitelné. Při prudké rotaci hlavy je možno očekávat náhlý výkyv z rovnovážné polohy. Spontánní balance je normální, Rombergův poměr spíše 0,3-0,5 nebo normální, bez stranové a směrové převahy nebo jen s mírnou a trvalou převahou, hlavní vektor symetrický nebo mírně PZ.
Velikost spontánní balance normální Rombergův poměr 0,3 - 0,5 nebo normální Směrová převaha nenalezena (nebo mírná a trvalá) Směr hlavního vektoru mírně PZ Tabulka č. 8 - Výsledky pro kategorii 1 V kategorii 2 (jednostranná vestibulární porucha) je posturografický nález typický. Středně zvýšená spontánní balance hlavně bez periferní vizuální fixace. Rombergův poměr pravidelně 0,3- - 0,5, opakovatelná směrová převaha a hlavní vektor PL.
Velikost spontánní balance středně zvýšená Rombergův poměr 0,3 - 0,5 Směrová převaha jasná a opakovatelná Směr hlavního vektoru trvale PL Tabulka č. 9 - Výsledky pro kategorii 2 V kategorii 3 (oboustranná vestibulární porucha) nacházíme výrazně zvýšenou spontánní nesměrovou balanci bez periferní vizuální fixace, a to často i několikanásobně. Rombergův poměr klesá pod hodnotu 0,3. Stranová a směrová převaha je často velká, ale neopakovatelná. Hlavní vektor je buď měnlivý nebo zcela jednoznačně PZ.
Velikost spontánní balance výrazně zvýšená v pozici OZ Rombergův poměr pod 0,3 Směrová převaha vždy, ale neopakovatelná Směr hlavního vektoru měnlivý nebo PZ Tabulka č. 10 - Výsledky pro kategorii 3 Centrální postižení vestibulárních funkcí neboli kategorie 4 vykazuje výrazně zvýšenou spontánní balanci v obou pozicích (00,0Z). Rombergův poměr pravidelně překračuje hodnotu 0,5. Dalším znakem je inversní poměr mezi Rombergem dráhy a Rombergem plochy (R plochy) ve prospěch R plochy. Nelze odečíst směrová převaha, nelze odečíst směr hlavního vektoru, protože jsou v každém měření zcela jiného charakteru. Můžeme nalézt sakadické kmity jako známku poruchy pohybové koordinace.
Velikost spontánní balance nad 0,5, často inverzní Rombergův poměr nelze určit Směrová převaha nelze určit Směr hlavního vektoru sakadické pohyby Tabulka č. 11 - Výsledky pro kategorii 4 Benigní polohové paroxysmální vertigo se při statickém posturografickém vyšetření projevuje jako zcela normální výsledek. (Zde nutno použít Dix-Hallpingovy manévry).
Velikost spontánní balance normální Rombergův poměr 0,4 - 0,6 Směrová převaha nenalezena Směr hlavního vektoru mírně PZ Tabulka č. 12 - Výsledky pro kategorii 5 Zdá se, že v subsystémovém mechanismu řídícím postojovou stabilizaci (vizuální, vestibulární, somatosenzorický) má každý ze subsystémů svůj vlastní frekvenční rozsah optimální funkce (Brandt 1988). Brandt (1988) vychází z prací Nashera a cituje, že zdravý člověk reaguje při posturálním kolísání kombinací vysokofrekvenční (semicirkulární a somatosenzorické receptory) a nízkofrekvenční (otolithové a vizuální) stabilizace. Z toho lze vyvodit, že valná většina funkčních stavů vertiga má charakter centrální dyskoordinace ve smyslu fázové nejednotnosti - senzory integration deficit (Gans 1996). Tento fakt potvrzuje, že u většiny poruch rovnováhy je daleko významnější hodnocení kvantitativní než kvalitativní.
Závěry
- posturografie umožňuje vyšetření vnějších projevů závrati, objektivizaci a kvantifikaci závrati
- posturografie je nezbytná pro monitorování léčebného postupu
- posturografie je základní vyšetřovací metoda při funkčním pohledu: uvedeny rozsahy hodnot pro kategorie
MUDr. Mojmír Lejska, AUDIO-Fon centr s.r.o., Brno, 1998